31. 05. 2011 - Články -> Linka duševní tísně

svobodný hlas 3. listopadu 2005 strana 4

Duševní posilovna: nepravdivé mýty o sebevrazích

Linka duševní tísně, dobrý večer..."Víte, volám kvůli bratrovi. Je rok bez práce, nedávno od něj odešla žena. Je na tom pořád hůř. Mluví i o tom, že si něco udělá. Myslím, že o tom jen tak mluví, protože je jinak úplně normální chlap, žádný blázen, ale stejně, mám moc divný pocit..."

Pracovníci Linek důvěry v podobných případech vysvětlují, že se sebevraždami se bohužel pojí některé pověry, které mohou napomoci ke smrti. První takový mýtus říká, že sebevrazi jsou slabí, duševně nemocní divní lidé - rozhodně zcela jiní, než jsem já sám. A přitom je to zcela naopak: podle odborníků nejvýše 10% sebevražd přímo souvisí s duševním onemocněním (nejčastěji s depresí, schizofrenií, se závislostmi)! Zbývajících 90% se týká „normálních lidí" jako jsme my sami, kteří se octli v krizi. Důležité je vědět, že naprostá většina sebevražd je impulzivním činem. Stala se nějaká náhlá silně traumatizující událost, která člověka uvrhla do takové bezmoci a zoufalství, že se rozhodl zbavit se vědomí. Patří sem ale i ona známá poslední kapka, kterou přeteče letité množství nevyřešených zklamání a bolestí. Podstatné je, že dojde-li u impulzivních sebevrahů k jejich včasné záchraně, celé čtyři pětiny z nich se nepokusí čin zopakovat. Vnímají to zpravidla jako určité pominutí akutní krize, která se změnila, posunula, prostě „je to teď jinak". Někdo dokonce v takovém případě cítí, že teď už žije vlastně jakoby navzdory své snaze život promarnit, a to mu výrazně změní pohled na život do budoucna. Naproti tomu sebevraždy bilanční přicházejí po dlouhém rozvažování. Člověk vyhodnotí svou osobní situaci tak, že z ní nelze najít uspokojivé východisko. Jedná se zpravidla o vážně nemocné lidi se špatnou prognózou nebo o osamělé staré lidi nucené se přestěhovat do domova důchodců, či o dlouhodobě vězněné. Ti všichni s rozmyslem sečetli, co jim ještě život může dát a co vzít, podtrhli - a rozhodli se život ukončit.

Další mýtus kolem sebevražd říká „Pes, který štěká, nekouše." Lidé se často domnívají, že ten, kdo o sebevraždě mluví, ten ji nikdy neuskuteční. Opak je pravdou: svůj úmysl někomu blízkému řekne 80% lidí, kteří se odhodlávají k sebevraždě. Vysílají tím vlastně signál o své současné bezmoci, volají o záchranu. V tu chvíli se v nich perou sebezáchovné tendence se sebezničujícími a vytvářejí prostor pro záchranu. Jakmile se ale člověk už rozhodne, znamená to pro něj uklidnění a zbývá mu už jen vypracovat konkrétní plán. Zde je velké riziko: dotyčný člověk je navenek v pohodě, takže okolí těžko může tušit, že se jedná jen o klid před bouří.

Mýtus třetí: „Uvažuje-li dítě o sebevraždě, nemůže to být tak zlé." Pozor - před sebevraždou není uchráněna žádná věková skupina. Česká republika patří k zemím s nejvyšším počtem sebevražd v Evropě, v případě sebevražd dětí a mladistvých dokonce k nejvyšším na světě. Příčinou sebevražd dětí mohou být rodinné konflikty (děti mají tendenci brát na sebe vinu za rozchod rodičů), týrání či zneužívání dětí, nerozpoznaná deprese (ta má u dětí často jiné příznaky než u dospělých, například podrážděnost, nesoustředěnost a roztěkanost). Bohužel výrazně narůstá četnost sebevražedného chování dětí dvakrát do roka, v období vysvědčení. Dospívající lidi někdy nezvládnou hledání vlastní identity, smyslu života, svého místa na světě. Sebevraždy z nešťastné lásky se u velmi mladých lidí objevují nejen v Shakespearovi. V krizi středního věku lidé pochybují o tom, co dřív naplňovalo jejich životy. Je to doba hledání nového smyslu života, když ten předešlý odezněl. Je to čas bilancování a opouštění snů, které už nepůjdou uskutečnit. Staří lidé se k sebevraždě přiklánějí, když se cítí ohroženi, že nebudou soběstační, že nastane změna, kterou už nezvládnou. Těžce nesou pocit, že už sami nemají co nabídnout druhým. U všech věkových skupin mohou navíc hrát negativní roli závislosti, nezaměstnanost, problematické rodinné vztahy, osamělost a výskyt sebevraždy mezi blízkými osobami. Velmi často se zde setkáváme s lidmi, kteří na sebe mají nepřiměřeně velké nároky, trápí se pocity méněcennosti, a to leckdy už od dětství.

Mýtus čtvrtý: „Budu-li apelovat na sebevrahovu zodpovědnost vůči dětem, rodičům, partnerovi, dám mu tím šanci něčeho se chytit, vzpamatuje se, pomůže mu to." Člověk směřující k sebevraždě je přetížený zoufalstvím, bolestí, pocitem vlastní bezcennosti. A chtít od zničeného člověka ohleduplnost je nesmyslné. Vždyť on už takhle nemůže unést vlastní situaci. Jeho pozornost bývá upřena jen na to špatné, nic pozitivního nedokáže vnímat. Zmizely barvy, pohyb, smysl života. Okolo nic neexistuje, všude jen zmar, prázdnota. Člověk je stále víc přesvědčen, že tento stav způsobuje právě jeho neschopnost. Neví, jak z toho ven, a začíná se nenávidět. Je stále víc vyčerpán. Hledá klid, úlevu. Nabízí se představa smrti. Sebevražedné fantazie pak mají k činu už blízko. A když mu někdo v takové situaci řekne, jak by mohl něco tak hrozného udělat svým blízkým, tak ho to prostě zavalí. Zátěž se tak může stát nesnesitelnou. Moralizování a volání k odpovědnosti tu nemají místo, ba dokonce mohou fungovat zcela opačně.

Co tedy dělat? Důležité je s ohroženým člověkem jednat způsobem, který snižuje jeho napětí. Je nezbytné stát na straně života a přitom se nebát otevřeně mluvit o smrti. Dalším nepravdivým mýtem je totiž myšlenka, že když o sebevraždě otevřeně promluvím, tak k ní druhého navedu. Prosím, nebojme se zeptat, máme-li nějaké takové tušení. Jsme možná jediní, kdo může situaci ještě zvrátit ke šťastnému konci. Podporujme ohroženého člověka, aby mluvil o svých pocitech, dejme mu najevo, že chápeme jeho bolest. Ptejme se, co se stalo, že se jeho život tak rozkolísal. A rozhodně ho motivujme k vyhledání odborné pomoci (psycholog, psychiatr, centrum krizové intervence, ale i Linka duševní tísně poskytující kromě „první pomoci" rovněž kontakty na další odborníky). Připomeňme si to znovu: sebevražda je selhání pudu sebezáchovy, které se může stát komukoliv z nás, střetneme-li se s nenormální traumatizující situací. Zasloužíme si pomoc, abychom zas nabrali sílu a odrazili se ode dna. Prosím, nepodceňme žádné volání o pomoc, uslyšíme-li ho. Život nám může přivést do cesty člověka se sebevražednými úmysly. Jestli chceme zvýšit pravděpodobnost, že mu dokážeme být v mezích možností účinnou oporou, musíme najít odvahu podívat se do vlastního nitra. Pojmenovat, čeho se sami nejvíc bojíme, v oblasti života i smrti, a snažit se rozumět svým pocitům. Odtabuizovat smrt, abychom více porozuměli životu.

Sylva Vozábová